Čimelice 2020

Věnování

Věnováno dědovi V. a dědovi V…

Oba mí dědové se narodili v roce 1911, takže jim byly uťapané tři roky, když začala světová válka. Jako sedmiletým se kolem nich rozpadl starý svět. Když se měli ženit, vpadl do Čech Hitler, a když byli čerstvými otci, zmocnili se země komunisté. Oba se dožili listopadu 1989, ale to už jim bylo sedmdesát osm, slábli před očima a trápilo je zdraví.

Při psaní jsem často na oba myslel a památce obou bych chtěl tuto knihu věnovat. A pokud na konci Uličníky odložíte s pocitem, že si mí dědové zasloužili lepší časy, nezoufejte, minulost mohou měnit opravdu jen uličníci. Spíš se snažte, aby vás jednou nemuseli litovat vaší vnuci.

Čimelice 2020

Omnes viae Romam ducunt.
Všechny cesty vedou přes Čimelice.

Hlavní postavy:

• Vypravěč
• Irena
• Vojtěch Kašpar, správce

“Dostali jsme na to grant, takže tam pojedeš,” byla věta, která mi nadobro změnila život. Můj život, můj svět, mé časoprostorové kontinuum, mě. A to „mě“ kdesi vzadu v zátylku teď tuší, že se zpátky už nikdy celé nevrátí. Nemůže se vrátit celé, když ho kus navždy zůstane s Uličníky. Irena mi říkala, ať to neprozrazuju, ale ona mi taky říkala, ať o tom aspoň napíšu knihu. A taky mi řekla, že jsme na to dostali grant. A nebyla to pravda! A to jsem asi taky neměl prozradit…

Irena. Irena měla na starost naši malou skupinu a já byl rád, že právě ona. Nechávala čas volně plynout a tolerovala jinde nemožné. Měla neskutečnou trpělivost a zajímavý poloprofil. Pražský magistrát si najal naši firmu, aby pro něj vyvinula a spravovala mobilní aplikaci Průvodce Prahou (aPP). Podkladem byl klasický plán města, na kterém se kromě zastávek hromadné dopravy, sídel firem a úřadů měly uživatelům zobrazovat ikonky odkazující na významné památky a pamětihodnosti. Takže mělo jít o jakýsi portál do minulosti města. Mohli jste stát například na Ovocném trhu a číst si z aplikace o jednotlivých budovách tam stojících. O kubistickém Domě u Černé matky Boží, o Nové mincovně nebo o Stavovském divadle. A také jste se mohli dozvědět, co se na místě, kde jste právě stáli, událo kdysi zajímavého. Pražští radní to z nějakého důvodu považovali za skvělý nápad a příspěvek k voliči tolik žádanému, modernějšímu a kultivovanějšímu turismu, který zavede zmlsané návštěvníky stověžatého města i mimo hlavní trasy a představí jim jinak opomíjená zákoutí. My s Irenou jsme to také považovali za skvělý nápad a snadno vydělané peníze.

Jednou za čas jsme ovšem museli aplikaci obohatit o nové informace. To jsme pak nafotili pár našich oblíbených kaváren a hospod mimo centrum, nějaké ty sochy a posprejované artefakty, kterých si málokdo všimne, napsali k tomu pár vět, které zase jiní přeložili do angličtiny, němčiny, ruštiny a čínštiny. Občas jsme se vypravili na místo, kde se narodil tuten či tamten. Nebo kde tuta či tamta něco napsala, vymyslela nebo zemřela. A Ireně onehdy vytanula na mysl záhadná smrt kněžny Windischgrätzové, kterou za revoluce 1848 střelil kdosi právě na tom Ovocném trhu. Fotografii jsem zvládl snadno, co také můžete na fotografii domu zkazit, že? Jako audiopozadí jsem vybral výstřel z pušky, křik davu a krátkou pasáž z Nohavicovy písničky začínající slovy: Generál Windischgrätz měl bílou čepici. Zbývala už jen nějaká kresba kněžny, stručný textík a mohlo být hotovo. Ale Ireně to bylo málo. Kdesi vyštrachala, že nějaký chlapec namaloval kněžnu jen několik okamžiků před její smrtí, byl tedy přímým svědkem té tragédie a napsal o tom později knihu či co. A že mám hned zajet do muzea v Čimelicích, kde mají originál té kresby a mám se poptat na detaily. Vůbec se mi tam nechtělo a už vůbec ne, když mi Irena škodolibě prozradila, že Čimelice nejsou to velké pražské sídliště za Bohnicemi. Taková dálka! Ale grant je grant, viď Ireno.

Takže jsem zavolal do čimelického muzea, abych si smluvil schůzku. Ukázalo se, že v celém muzeu pracuje jen jeden jediný člověk, Vojtěch Kašpar, který tam také žije s manželkou a třemi dětmi. Muzeum bylo jeho čtvrté dítě. Schwarzenbergové, kterým se zámek vrátil v restituci, neměli dost volných peněz na jeho rekonstrukci a ani pořádně nevěděli, co s ním, tak jim pan Kašpar navrhl vybudování muzea sedmi generací knížat, počínaje maršálem, vítězem nad Napoleonem v Bitvě národů u Lipska, a konče Karrlem Sedmým, politikem, ministrem zahraničí a před pár lety též prezidentským kandidátem. Sedm Karlů, sedm příběhů.

Čimelické muzeum pojal Vojtěch Kašpar ambiciózně. Expozici rozdělil na sedm etap, každou zaštítěnou jedním knížetem. Maršálovy napoleonské války; revoluční rok 1848 a konec poddanství Karla Druhého; národní obrození a státoprávní boj Karla Třetího; uzavřená společnosti vysoké šlechty na přelomu století Karla Čtvrtého; automobilem na frontu první světové války, smrt a zhroucení starého světa Karla Pátého; čechoslovakismus, nacismus, komunismus a emigrace Karla Šestého a sametová revoluce, restituce, obnova a současnost Karrla Sedmého.

Muzeum mělo vydělávat na postupnou rekonstrukci zámku, ale plány se nějak zadrhly a nenaplnily. Očekávaná synergie s nedalekým Orlíkem nefungovala, a tak museli Schwarzenbergové chtě nechtě provoz Čimelic dotovat, včetně mzdy pana Kašpara. A protože nebyl čimelický zámek přes zimu obyvatelný, nezbylo jim, než najít pro Kašpary ubytování v areálu orlického zámku. Tomu říkám grant, Ireno!

Vojtou Kašparem jsem byl ubezpečen, že Čimelice nelze minout, protože přes ně vedou všechny cesty. Sraz jsme si domluvili snadno, sejít jsme se měli na parkovišti orlického zámku, kde rodina Kašparů zimovala. Bylo mimo sezónu, a tak si na mne mohl ředitel muzea vyhradit celý den. Než nastoupil do auta, přiběhly k nám jeho dvě menší děti, které si předtím hrály na trávníku s míčem, a tak jsme nakonec vyjeli ve čtyřech. Nepsal bych to, kdyby to nebylo časem důležité, tak si to, prosím, pamatujte.

Cestou mi pan Kašpar vyprávěl, že na letní sezónu plánuje novinku – jízdy kočárem mezi zámky Orlík a Čimelice. Naštěstí přijal s povděkem, že když je ta zima, pojedeme mým autem.

Pan Kašpar mluvil a mluvil, takže jsem se ještě cestou do Čimelic dozvěděl, že ten, koho hledám, byl jeho prapradědeček, také Vojtěch Kašpar. Prapravnuk za jízdy neustále máchal rukama, aby mi ukazoval po krajině a vyprávěl, kde se co kdy stalo. Naše slavná aPP by bledla závistí, kdyby tohle dokázala. Když jsme sjížděli alejí k městečku, už jsem věděl, že aby se navzájem nepletli, má každý z Kašparů nějaké přízvisko. První Vojtěch že byl šafář, druhý prostě kočí, třetí, mnou hledaný, byl panský kočí a tak dále. A on že je Vojtěch číslo sedm, neboli správce.

Vstoupili jsme do zámku, pan správce mě usadil na zaprášenou židli a poprosil o chvilku strpení. Děti zatím vyběhly někam nahoru. Zůstal jsem v hale sám a tiše se rozhlížel. Místnost byla prakticky prázdná, jen vzadu u dvoukřídlých dveří byl zřejmě nějaký exponát zakrytý přehozenou bílou plátěnou plachtou. Přemohla mě zvědavost, bezděky jsem vstal ze židle a opatrně nadzdvihl plachtu. Skrývala značně zablácenou karoserii starého auta. Chvilku jsem na ten výjev zíral s takovým tím těžko popsatelným pocitem, který zažíváte, když vejdete do dobře známých míst, kde však najednou něco nehraje, něco nesedí, nějaká drobnost je jinak, než by měla být. Hercules Poirot v tu chvíli napíná své šedé mozkové buňky, já jen bez pohybu tupě zíral. Nevěděl jsem, co mi vrtá hlavou víc, zda fakt, že ve vstupní hale zámku parkuje auto, nebo snad to, že je ten veterán evidentně funkční a někdo s ním nedávno jezdil v oranici či kdovíkde. A proč ho nikdo neumyl, než ho na zimu zakryli plachtou? Asi jsem se zamyslel nějak víc, protože mne z myšlenek vyrušilo až jemné zakašlání a já si uvědomil, že už u auta nestojím sám. Po mém boku stál Vojtěch Kašpar s koženou motoristickou kuklou a s brýlemi v ruce.

“Krása, co?” řekl, “To je vůz pátého knížete. S tím odjel v roce čtrnáct na srbskou frontu. Nechcete si sednout za volant?”

“To bych směl?” divil jsem se, protože v muzeích se většinou takových kousků nesmíte ani dotknout.

“Proč ne, řídit přece umíte.”

“Umím, ale… Co je to přesně za model?” pokusil jsem se stočit hovor jinam.

“Je to Benz 16/40 PS vyrobený v roce 1914 v Německu. Čtyřdveřový čtyřmístný faeton, motor vpředu, pohon zadních kol. Zážehový, kapalinou chlazený řadový čtyřválec s objemem 3969 cm³, s vrtáním 95 mm a zdvihem 140 mm. Je tam karburátor Benz bez přeplňování a mechanická čtyřstupňová převodovka. Výkon motoru je 40 koní, maximální rychlost 80 km/h. Karoserii postavila plzeňská firma Brožík. Čistá váha 1350 kg. Ale naše návštěvníky většinou víc zajímá, jestli se mohou projet.”

“A mohou?”

“Jistě, ale opatrně. Jen, prosím, nejezděte mimo vyznačené body.”

Asi jsem se musel tvářit jako úplný idiot, protože mi pan Kašpar položil ruku na rameno a snažil se mě uklidnit.

“Nebojte, není to nic těžkého.” Podal mi kuklu a otevřel mi dvířka. “Já pojedu s vámi. Pokud chcete, vyjedu s autem ven na dvůr, a pak se prohodíme.”