Šabat šalom,
máme si v životě stát pevně na svém, nebo jít stále vpřed? Odpověď nám může dát název dvou paršijot, které tento šabat čteme. Na jednu stranu je třeba jít vpřed, vyvíjet se, zlepšovat se a nerezignovat na výzvy světa (VAJELECH), ovšem s vědomím, že pokroku nedosáhneme opuštěním hodnot, na kterých judaismus stojí (NICAVIM).
Toto napětí mezi rigiditou a flexibilitou patří k základním pilířům judaismu, stejně jako rovnováha mezi individualismem a kolektivismem, či univerzalismem a vyvolením.
Tali Loewenthal myšlenku rozvádí třemi směry s ohledem na studium Tóry, modlitbu a konání dobrým skutků. Na jednu stranu máme neměnný text Tóry a Tanachu – psanou tradici judaismu, k níž ale neodmyslitelně patří i nikdy se nezastavující proud výkladů ústní tradice. Jestliže z Tóry za tři tisíce let nezmizelo jediné písmeno (a ani nepřibylo), není dne, kdy by se nezrodil nějaký zajímavý CHIDUŠ (nový komentář, nové pohled, nová vysvětlivka).
Podobně je tomu se židovskou modlitbou. Sidury obsahují modlitební texty, obsahující kompletní texty modliteb slovo od slova, které denně opakujeme, které říkáme každý šabat a na každý svátek. Jiné modlitby jsou vzácné, říkáme je jen třeba jednou ročně, například požehnání na ŠOFAR. A některé modlitby si sami spontánně vymýšlíme tak, jak to právě cítíme a chceme říct.
I dobré skutky mají svůj pevně daný rámec. Máme obsáhlý soubor šest set třinácti MICVOT, kolem kterých se točí naše činy, ale zároveň, aniž bychom ubírali z tohoto rámce, máme prostor pro postupný osobní růst. Krok za krokem. Vpřed. NICAVIM-VAJELECH.
Kohen: Po děsivých obrazech předchozí paraši (KI TAVO), je na místě Izraelce uklidnit. Všichni, celý národ složený z různých skupin (učenci, soudci, knížata, muži, ženy, děti… – Aškenázové, Sefardi, pobožní, sekulární, talentovaní i my obyčejní…) stojíme společně před Bohem, abychom „vstoupili do smluvního vztahu“, „vstoupili do Zaslíbené země“ a dobrali se tak cíle. Uzavřená smlouva platila pro naše předky, platí pro nás a bude platit i pro další generace. Zdá se, že Avrahamových dětí skutečně jako hvězd, které se nedají sečíst. Smlouva uzavřené mezi Bohem a židovským národem zavazuje obě strany. A nezahrnuje jen naše práva, nýbrž nás také zavazuje k plnění příkazů. Na světě platí pravidlo odměny a trestu, ale přesto nemůžeme všemu na světě rozumět, existují i Božská mystéria (NISTAROT). Mimochodem, na téma věcí zjevných (NIGLOT) a skrytých (NISTAROT) dvě krátké filipiky. Představte si, co o inzulínu nebo o mobilních telefonech věděli vaši praprarodiče v devatenáctém století. A co o nich budou vědět vaši prapravnuci? NIGLOT a NISTAROT jsou v dynamickém vztahu a je možné, že my dnes zase nevíme mnohé z toho, co naši předkům bylo jasné. A ještě do druhé nohy – Bůh ví zcela přesně, kdy přijde Mesiáš, ale my ne. Pro nás je tato informace z kategorie NISTAROT. Přesto víme (NIGLOT), že jeho příchod umíme urychlit, budeme-li se chovat správně. Takže opravdu platí věta z paraši: Bohu náleží NISTAROT, NIGLOT jsou naše a našich dětí až do konce dní.
Levi: I když porušíme smlouvu, máme šanci na nápravu. Naším úkolem je dodržovat Tóru a MICVOT, ostatní přijde samo, Boží požehnání nás neminou.
Šliší: Tóra není od reality odtrženou teorií, není nám vzdálená. Je na dosah, máme ji (mít) ve svých ústech a ve svých srdcích, abychom se podle ní mohli chovat.
Revií: Máme svobodnou vůli a neseme plnou odpovědnost za své činy. Moše ve svých sto dvaceti letech oznamuje, že jeho úkol končí a nepřejde s ostatními řeku Jordán. Moše ustanovuje svého nástupce Jehošuu, čímž nás jednou pro vždy naučil, že každý vůdce je nahraditelný. Moše připomíná lidu vítězství a ubezpečuje jej, že se nemusí bát, protože „Bůh je s nimi“.
Chamiší: Moše hovoří (před shromážděnými staršími lidu) s Jehošuou a dodává mu síly (CHAZAK VEEMAC – což se nějak dostalo i do jednoho erbu). Moše dopisuje Tóru a předává ji kohenům. Příkaz HAKHEL – na Sukot těsně po skončení sedmého roku se mají všichni shromáždit v Chrámu, aby posílili svou oddanost Tóře. Mimochodem, Tóra nepíše, kdo má na shromáždění předčítat, jen uvádí, že se bude „číst“. Jak už jsme ale psali, tradičně předčítal z Tóry sám pan král. A jsou názory, že četl, aby se sám poučil a neuhnul ze správné cesty.
Šiší: Moše a Jehošua vstupují do Miškanu. Moše se dozvídá, že po jeho smrti sejde lid Izraele z řádné cesty, načež Bůh skryje svou tvář. (HESTER PANIM určitě nějak souvisí s Ester, ale také s mnohými tragédiemi.) Máme povinnost sepsat si „Píseň“ neboli Tóru, aby nám byla za věčné svědectví. Písní se ovšem také myslí příští paraša HAAZINU.
Švií: Moše sepsal pro každý kmen jeden svitek Tóry. (S výjimkou posledních osmi vět, které dopsal Jehošua.) Levité mají za povinnost umístit jeden svitek Tóry do Miškanu. Názory se liší v otázce přesného umístění. Podle jedněch byl svitek přímo v ARON HAKODEŠ, podle druhých byl umístěn na polici vedle archy.
Haftara (Ješajahu 61:10-63:9): Poslední ze sedmi útěšných haftarot mezi Devátým avem a Novým rokem, vize všeobecného míru v době, kdy všechny národy poznají, kdo je skutečný a jediný Bůh.
ŠANA TOVA
Každý den večer prosíme v modlitbě HAŠKIVEJNU, aby nás Bůh ochránil před satanem, který číhá „před námi a za námi“. S tím, který je ještě před námi, potřebujeme pomoct, ale co se do toho pletou trable, kterého už máme za sebou? Co ty mají za lubem? Věší se na nás jako závaží a říkají nám: „Ty se chceš napravit? Ty?!!! Copak si nevzpomínáš, jak jsi vyváděl tenkrát-tam-a-tam? Cos dělal, když sis myslel, že tě nikdo nevidí? Jak ses vymluvil, když tě XY poprosil o pomoc?“ Vymanit se satanovi, kterého už máme za sebou, znamená začít nový rok s čistým štítem.
Rav Jaron Ben David: Volby
Lidé dnes často říkají, že netuší, koho volit. Zdá se, že jim v nabídce chybí „ideální varianta“. Kdysi to prý bývalo lehčí. A skutečně, v paraše Ree je psáno: „Předkládám dnes před vás požehnání a kletbu.“ Páni, požehnání a kletba, to byla snadná volba! Dnes je to ovšem jiné. V paraše Nicavim se dočítáme: „Předkládám dnes před vás život a dobro a smrt a zlo,“ a už se nám to komplikuje. Už nejde jen o požehnání a kletbu, do hry vstoupilo i dobro a zlo. Jsme skutečně schopní poznat, co je dobré a co špatné?
Rambam si v More Nevuchim klade zásadní otázku. Bůh zakázal Adamovi jíst plody ze stromu poznání dobra a zla. Co by se stalo, kdyby ho Adam poslechl? Neuměli bychom dnes rozlišovat mezi dobrem a zlem? A čím bychom se bez schopnosti rozlišit dobro od zla lišili od zvířat? A mohli bychom si nárokovat odměnu za případnou správnou volbu?
Rambam vysvětluje, že je podstatný rozdíl mezi pravdou a lží a dobrem a zlem. Pravda a lež jsou absolutní pojmy. Pravda je jedna jediná a vše ostatní je lež. (Zub je buď vytržený, nebo ne, žena je těhotná, nebo ne.) Naproti tomu jsou dobro a zlo relativní. (Možná je dobře, že je zub vytržený, možná není dobře, že je žena těhotná.) Co je pro jednoho dobré, nemusí být dobré pro druhého. A nejen to, něco pro nás může být dobré, což ještě nevylučuje, aby něco jiného bylo ještě lepší. Neexistuje jen jedno univerzální dobro a jedno univerzální zlo. Dokud Adam nepojedl ze stromu poznání dobra a zla, rozlišoval mezi pravdou a lží. Proto byly jeho volby mnohem snazší, přesně takové, jaké jsme citovali z paraši Ree: „Předkládám dnes před vás požehnání a kletbu.“ Nebylo třetí cesty, pravda znamenala život. A lež? O té říká Bůh: „V den, kdy sníš z plodů toho stromu, zemřeš.“ Adam ale ochutnal, takže dnes musíme volit i mezi dobrem a zlem, relativními hodnotami, takže jsou naše volby mnohem těžší.
V paraše Nicavim se třináctkrát opakuje jedno klíčové slovo, a tím je slovo HAJOM – „dnes“. Paraša začíná: „Dnes stojíte všichni před svým Bohem,“ a končí: „Dnes před vás předkládám život a dobro a smrt a zlo, zvolte si život.“ V knize Zohar se uvádí, že slovo „dnes“ odkazuje k Roš hašana, ke dni stvoření světa, ke dni soudu. Tak je tomu také v případě události na začátku knihy Job („A bylo to HAJOM, když předstoupili andělé…“) či v příběhu proroka Eliši a šunamské ženy („A bylo to HAJOM, kdy Eliša přišel do Šunamu…“), které se, podle tradice, také odehrály na Nový rok. Podle slonimského rabiho odkazuje k Roš hašana i úvod naší paraši, která se čte vždy na šabat před Novým rokem. („Stojíte HAJOM všichni před svým Bohem.“)
Tematickou vazbu mezi Nicavim a blížícím se svátkem lze vyčíst také ze závěrečných slov paraši: „Za svědky si HAJOM beru nebesa a zemi.“ Na Nový rok byl stvořen Adam, ten den stál poprvé na zemi a ten den poprvé spatřil oblohu. Ten den také dostal příkaz vybrat si mezi životem a smrtí, mezi požehnáním a kletbou.“ Ten den mohl první člověk ochutnat ze stromu života a žít věčně, ale zvolil si plod stromu poznání a propadl smrti a kletbě: „Kvůli tobě bude prokleta země…“
Na Roš hašana máme jedinečnou šanci napravit Adamovu chybu. „Za svědky si HAJOM beru nebesa a zemi, HAJOM před vás předkládám život a smrt, požehnání a kletbu, zvolte si život a žijte vy i vaše děti.“ Po roce opět nadejde velký Den soudu a ačkoliv máme kvůli Adamovi ztíženou volbu, o jednom nás Bůh ujišťuje – pokud zvolíme dobře, budeme žít my i naše děti po nás. Šana Tova.
Napsat komentář