Milý studente, otvíráš učebnici moderních českých dějin, které, podle nás, začínají rokem 1526.
Možná se ptáš, proč právě tímto rokem, který se ti zajisté zdá tak velmi vzdáleným. Domníváme se, že právě tehdy se začaly psát události do nového sešitu, že vše následující bude možné přirozeně odvodit a zařadit do souvislostí, aniž by bylo nutné otvírat starší příběhy a události. (Jedničkáři to mají jinak.)
Co se tedy tak zásadního onoho roku 1526 přihodilo? Na český trůn tehdy dosedl Ferdinand První, jímž začíná dlouhá řada českých králů z dynastie habsburské, která u nás vládla až do roku 1918.
Nuže, jak se tedy stal Ferdinand První českým králem a kdo to vůbec byl?
Jedničkáři si jistě rádi vyhledají více, ale nám ostatním by mělo stačit, že se Ferdinand První (1503-1564) narodil ve Španělsku a měl staršího bratra Karla Pátého, který byl první králem sjednoceného Španělska, císařem Svaté říše, vládl v Nizozemí, a také obrovským državám v nedávno objevené Americe, takže směle prohlašoval: „Nad mojí říší slunce nezapadá.“
Oba habsburští bratři byli vychováni španělsky, spolu hovořili francouzsky a neuměli německy (natož česky). V roce 1522 předal Karel Ferdinandovi vládu nad habsburským Rakouskem, čímž se habsburský rod rozdělil na španělskou (Karlovu) a rakouskou (Ferdinandovu) větev.
Takže rychle zpět do roku 1526, kdy v bitvě u Moháče zemřel český a uherský král Ludvík Jagellonský. České stavy (šlechta na Sněmu) si za nového krále zvolily Ferdinanda Prvního, který byl manželem Ludvíkovy sestry Anna Jagellonské. Ferdinand usiloval i o uherskou korunu, kterou sice formálně získal, ale ve skutečnosti na většině uherského území vládli výbojní Turci (a jejich spojenci).
V roce 1531 byl Ferdinand zvolen králem Svaté říše, v roce 1556 se stal po bratrovi jejím císařem.
Co to pro nás znamenalo? Především došlo k založení Podunajské monarchie, kterou tvořily (zatím jen velmi volně spojené) české a rakouské země s Uherskem včetně Chorvatska. Jinými slovy jsme se stali součástí velké mnohonárodnostní říše. Ferdinand se jako stoupenec absolutismu pokoušel o zřízení centrální úřadů, čemuž se ale jednotlivé země účinně vzpíraly.
Velkým tématem byly přirozeně turecké války, které byly velmi nákladné a Turci (Osmané) v nich zatím tahali za delší konec provazu. (V roce 1529 obléhali Vídeň, opakovaně útočili na Uhersko, ovládli Budapešť…)
A do třetice naši zemi soužily pře náboženské, zejména spory mezi protestanty (původně německými luterány) a katolíky, do čehož se pletli ještě kališníci (staroutrakvisté). Katolík Ferdinand První byl zpočátku stoupencem sblížení obou stran, ale nakonec vrchu nabyla představa protireformace vedená zejména jezuity, kteří se snažili obrátit protestanty zpět ke katolictví (argumenty, kázáním, výukou). Náboženské spory v Německu přerostly do skutečné války, kterou ukončil až Augšpurský mír zásadou: „Čí země, toho náboženství“.
Ferdinand První při obsazování významných úřadů upřednostňoval katolíky a postupně posiloval svou moc. Všeobecně je ovšem možné říct, že vládl moudře a spravedlivě (což tvrdí například i Josef Pekař), pobýval často v Praze, stavěl na pražském hradě i v jeho okolí (Belvedere).
Ferdinand První byl typickým renesančním vladařem, za jeho vlády renesanční umění střídá gotiku. Ferdinandovými současníky byli Jan Blahoslav, Jiří Melantrich z Aventina, Daniel Adam z Veleslavína či Tadeáš Hájek z Hájku.
V roce 1547 proti králi povstaly města a stavy (důvody nespokojenosti byly náboženské a finanční), ale byly poraženy. Vítězství krále přirozeně posílilo a vedlo k následnému omezení práv a svobod královských měst.
Ferdinand První měl tři syny. Nejstarší Maxmilián Druhý získal vládu v říši, v českých zemích, Horních a Dolních Rakousích a v Uhrách. Karel získal Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Istrii a Terst a Ferdinand získal Tyrolsko. Nás bude přirozeně zajímat hlavně Maxmilián Druhý. (Ale nezapomeňme ani na Karla Štýrského.)
Napsat komentář