Shmílův Daf – BEHAALOTCHA

dnešní paraša je výjimečná – jednou svou micvou. Každý, kdo nezvládl, nestihl, zapomněl, nechtěl či nemohl slavit svátek Pesach, dostává druhou šanci. Přesně měsíc po čtrnáctém nisanu bylo možné přijít do Chrámu a obětovat pesachového beránka, upéct si ho a sníst s macesy a hořkými bylinami. Nikdo se příchozích neptal, proč nepřišli dřív, nikdo jim nic nevyčítal, nemuseli se nijak omlouvat, ani vymlouvat. Kdyby byla Tóra psaná pro roboty (respektive anděle, což je vlastně totéž, jen je v nich zřejmě méně čipů), nemuselo by se o druhém Pesachu nic psát.

Díky za každou druhou, třetí, čtvrtou… šanci.

Kohen: Bůh nařizuje Aharonovi pravidelně každý večer zapalovat MENORU. Společně s BIRKAT KOHANIM z minulé paraši jde o dvě věci z chrámové službě, které v nějaké podobě přežily do dnešních dní. Kněžské požehnání se v Izraeli provádí denně, mimo Izrael na velké svátky. Zapalování Menory připomíná svátek CHANUKA, kterým si připomínáme znovuzasvěcecní Chrámu. Levité jsou oddělení od ostatních synů Izraele a zasvěceni chrámové službě.

Levi: Levité definitivně nahrazují prvorozené a stávají se zasvěcenými pomocníky kohenů – kněží. Tento proces postupně sledujeme již od hříchu zlatého telete, kterého se Levité neúčastnili. (Prvorození byli tradičními nositeli kultu a jejich vyvolení bylo zvlášť patrné při desáté egyptské ráně.) Levité se věnovali chrámové službě od 25 let. Prvních pět let se ale jen učili a skutečnou službu zahajovali až jako třicetiletí. Jedním z úkolů Levitů byl chrámový zpěv a hra na hudební nástroje.

Šliší: Lid slaví první výročí východu z Egypta. Další Pesach se slavil až za třicet devět let, až za Jehošuy v Izraeli před branami Jericha! Někteří muži byli rituálně nečistí a nemohli přinést KORBAN PESACH (oběť pesachového beránka). Moše přednáší Bohu žádost těchto lidí a Bůh ji určuje „náhradní termín“ o měsíc později – PESACH ŠENI. (Podle tradice byl i PESACH ŠENI součástí původního Božího záměru, ale k jeho odkrytí došlo až po žádosti lidu – viz moudrost z Pirkej Avot: „Stydlivý se nic nenaučí.“) Rambam a jiné halachické autority řeší otázky dětí, kteří v období mezi prvním a druhým pesachem dospěly a Nežidů, kteří v mezidobí konvertovali.

Revií: Putování pouští v závislosti na oblacích Boží slávy ve dne a na ohnivých sloupech v noci. Protože Židé putovali pouští AL PI HAŠEM (což se také dá přeložit jako „na mých rtech je Bůh“), uvádí pražský rodák Ješajahu Horowitz (1555-1630, zvaný též ŠLA HAKADOŠ), že máme veškerou svou činnost spojovat s Božím jménem a užívat fráze typu: IM JIRCE HAŠEM (bude-li Bůh chtít), BEEZRAT HAŠEM (s Boží pomocí) nebo BARUCH HAŠEM (díky Bohu). Zhotovení dvou stříbrných trubek či pozounů (CHACOCROT) k svolávání národa.

Chamiší: Dvacátého ijaru druhého roku, třináct měsíců od východu z Egypta, se tábor vydává na třídenní pochod od Sinaje do Izraele. Budoucnost vypadá růžově. Moše se loučí se svým tchánem. Pochodem vchod, směr poušť Paran! Najednou se vše zamotává.

Šiší: Nářek synů Izraele nad nedostatkem masa. Moše zažívá krizi, obává se, že nezvládne vést lid sám. Eldad a Mejdad prorokují Mošeho smrt.

Švií: Křepelky. Miriam pomlouvá Mošeho a je stižena nemocí CARAAT. Moše se modlí za její uzdravení. Komentátoři připomínají, že Miriam před osmdesáti jedna lety čekala na břehu a hlídala malého Mošeho v košíku. Nyní čeká Moše (a celý národ), až se Miriam uzdraví.

Haftara (Zecharja 2:14-4:7): Vize zlaté menory.

Rabbi Sacks: Lidskost hrdinů

Tanach, hebrejská bible, je pozoruhodná do extrému dovedeným realismem, s jakým popisuje lidské povahy. Její kladní hrdinové nejsou supermany. Její záporní hrdinové nejsou archetypální ničemové. I ti nejlepší mají své chyby a i u těch z nejhorších můžeme najít něco pozitivního. Neznám žádnou „náboženskou literaturu“, která by se v tomto rysu Tanachu podobala.

Zdá se, jako kdyby monoteismus vnesl do světa i hluboký humanismus. Bůh v Tanachu není podobný bohům starověkých mýtů, kteří byli napůl bohy a napůl lidmi, v důsledku čehož zase v pohanských příbězích nacházíme lidské hrdiny, kteří se zdají být skoro-bohy.

V přísné protikladu k tomu monoteismus stanoví jasné hranice mezi božským a lidským. A je-li Bůh výhradně božský, jsou zase lidé zcela lidští a tedy i nízcí, komplikovaní, slabí. S biblickými hrdiny se můžeme identifikovat právě proto, že přes svou nezpochybnitelnou velikost nikdy nepřestali být lidmi a nikdy ani ničím jiným být nechtěli. V paršat Behaalotcha Tóra dokládá, jak jsou i velcí náboženští vůdci zranitelní, když pozorujeme Mošeho v těžké depresi a zoufalství. Ten příběh je snad dostatečně známý. Izraelcům na poušti schází maso. Není to sice poprvé, ale tentokrát to Moše již nevydrží a ptá se Boha: „Proč mě trápíš? Proč jsi na mě vložil takovou tíhu? Dej ať raději zemřu.“

Moše není jediná postava v Tanachu prosící o vlastní smrt. I prorok Elijahu po útěku před Jizevel prosil Boha v poušti, aby mu odebral život. Prorok Jona se později podobně zhroutil u bran asyrského Ninive a prorok Jirmejahu, když lid odmítl jeho poselství, dokonce proklel den svého narození.

Proč velké postavy tak často pronásleduje pocit neúspěchu?

Na nejjednodušší úrovni můžeme vypozorovat jeden společný rys minimálně u tanachických proroků a tím je vášnivá snaha změnit svět spojená s hlubokým pocitem vlastní nedostatečnosti. Moše se ptá: „Kdo jsem, abych mluvil k lidu a faraónovi?“ Jona se snaží před svým úkolem utéct do zámoří. Jirmejahu se nazývá nezralým chlapcem. Ovšem přesně ten samý fakt, který sráží proroky do depresí, je zároveň i jejich lékem. Oni nevěří sobě, ale věří Bohu. Netlačí se do svých rolí, ale přebírají je, když není zbytí. A v okamžiku, kdy se sloupne poslední slupka jejich ega, zrodí se velikost. Najednou nejde o osobní úspěch a popularitu, jediné, co má cenu je Úkol a Ten, kdo proroka povolal k jeho vykonání.