Šabat šalom,
jak trestat provinilce? je známo, že judaismus nezná pojem vězení. Na světě je totiž jen těžko něco méně Božského než vězení, v němž je člověk zbaven toho, co z něj člověka dělá – svobody. Přesto se musíme ptát, zda byl trest čtyřiceti let bloudění pouští přiměřený?
Dokážeme pochopit, že generace, která Zaslíbenou zemí pohrdla, do ní měla zakázaný vstup. Dobře, muselo uplynout čtyřicet let trestu. Proč ale Bůh nutil tábor odsouzenců bez cíle cestovat/bloudit pouští? Proč nemohli tábořit na jednom místě? Midraš na to odpovídá velmi zajímavě – všude tam, kde se izraelský tábor usadil, rozkvetla poušť. Tím, že zeleň nahradila neplodnou a nehostinnou pustinu, získalo putování pozitivní náboj. Nešlo jen o zbytečné a ubíjející bloudění. Trest se změnil v příležitost/úkol.
To, že každou krizí začíná něco nového dokládá i zajímavá shoda slov. Hebrejsky se krize řekne MAŠBER, stejně jako porodní lůžko/křeslo.
I dnes se lidé občas ocitnou na místě či v situaci, kdy mají pocit, že nemohou být sami sebou, kdy nevidí smysl svého bytí. Například žijí v Praze… Možná tam zůstali vlastní chybou, možná hloupostí, možná omylem, možná za trest. Z příběhu o bloudění pouští se ale mohou poučit, že i trest může být výzvou. Talmud říká, že čím větší je člověk, tím větší svody/úkoly na něho číhají/čekají.
Bůh nás nevystavuje zkouškám, ve kterých nemůžeme obstát, což je vlastně skvělé zjištění! (Morální) krize není v judaismu známkou slabosti, ale síly. Scénář našeho života je přeci společným dílem dokonalosti (Boží Prozřetelnosti) a pošetilosti našich chyb. Všichni jsme na cestě pouští, každý z nás vybavený jistým nadáním, znalostmi a emocemi, abychom proměňovali písek v květiny, pustinu v život a všední ve svaté.
Kohen: Představitelé kmenů si na Mošem vymohli vyslání dvanácti zvědů (MERAGLIM) do Kenaánu. Mezi vyslanými jsou i Jehošua bin Nun a Kalev ben Jefune.
Levi: Průzkumníci tráví v Izraeli čtyřicet dní v čase vinobraní. Veliké hrozny, které donesli na tyčích jako ukázku plodů zpět do tábora na poušti, pak sloužily dlouho jako neoficiální státní znak a dnes je využívá izraelské Ministerstvo turismu jako své logo, což je v souvislosti s blouděním pouští v podstatě úsměvné. Přesto po návratu vydávají průzkumníci o zemi pomlouvačnou zprávu (tedy jen deset z nich, ne Jehošua a Kalev), ve které označili Izrael za zemi, která požírá své vlastní obyvatele. Stalo se tak devátého avu, v nejčernější den židovského kalendáře. Následoval pokus lidu o návrat do Egypta.
Šliší: Jehošua a Kalev se snaží napravit situaci a ubezpečují národ o Boží všemohoucnosti. Národ reptá, Bůh chce vytvořit vyvolený národ pouze z Mošeho potomků. Moše prosí za celý národ.
Revií: Bůh zakazuje všem mužům starším dvaceti let vstup do Izraele a nařizuje čtyřicet let putování/bloudění pouští. Výjimku mají Levité, Kalev a Jehošua. Smrt deseti zvědů. Kyvadlo se přetáčí do druhého extrému, lid se pokouší o nepovolený vstup do Izraele, pokus končí vojenskou pohromou. Příkazy o obětech, které se budou obětovat v Chrámu po vstupu do Izraele (jako nenápadná útěcha zklamaných, že jednou přeci…).
Chamiší: Popisy moučné oběti MINCHA a nálevní oběti NESECH.
Šiší: CHALA – příkaz oddělovat určitý díl z těsta a darovat ho kněžím. Chléb je základním lidským pokrmem a oddělením chaly naznačujeme, že jsme schopni i do základních fyzických potřeb vnášet duchovní rozměr. Chléb se tak skutečně stává pokrmem těla i duše. Je zajímavé, že právě chalu nařídili rabíni oddělovat jako stálou připomínku chrámu (další připomínkou chrámu je mytí rukou před jídlem chleba), a to dokonce i mimo Izrael. Oběť CHATAT pro případ, že omylem zhřeší celá obec, včetně jejích elit – jako zřejmá narážka na hřích průzkumníků.
Švií: Oběť za hřích jednotlivce. Trest za úmyslný hřích. Příběh o ukamenování muže, který úmyslně porušil šabat. Příkaz CICIT, který dnes tvoří třetí odstavec modlitby Šma Jisrael. CICIT jsou podle Tóry třásně v rozích čtyřcípého oděvu, jedna třáseň v každém rohu má být modré barvy (TCHELET). Protože nejsou čtyřcípé oděvy již pár set let v módě, doporučují rabíni oblékat si TALIT, abychom mohli i dnes příkaz CICIT plnit.
Haftara (Jehošua 2:1-24): Průzkum Jericha těsně před vstupem do Kenaánu.
Šlomo Aviner: Průzkumníci
Průzkumníci vyslaní z pouště do Izraele byli zbožní a spravedliví muži, elita národa. A přesto byli ve stejný okamžik hříšníky. Jak je to možné? Jednoduše – stejně jako může být člověk slušným na osobní úrovni a zároveň tragicky selhat ve veřejném prostoru, mohli i průzkumníci být zbožnými Židy ve svém soukromém životě, jíst košer, dodržovat šabat, a zároveň selhat/zklamat/zhřešit v otázce smyslu vyvolení židovského národa a smyslu osídlení Zaslíbené země. Jejich omyl je bohužel i dnes velmi aktuální. Průzkumníci se totiž na svět dívali pohledem dnešních zbožných galutníků, Židů navyklých a smířených s životem mimo Izrael. Znali svatost synagog, Tóry, tfilin a talitu, ale nechápali, že svatost může v Izraeli proniknout i do všedních záležitostí, do kamenů domů, kroků do práce a z práce, závlahy polí či sklizeného ovoce. Když říkali, že „dobytí té země je nad jeho síly“, mysleli tím jednak „nad síly národa“, ale také „nad Jeho síly“. Ani Bůh, podle nich, nemá tolik síly, aby učinil všední život svatým. Tvrdili, že „na poušti se nemusíme špinit realitou, nemusíme se bavit s cizími/obyčejnými lidmi“. Život v Izraeli podle nich vnášel do zbožného klidu nebezpečí… života. Vlastně by to bylo směšné, kdybychom to neslýchali dodnes.
Rabbi Sacks: Cicit
Sidra Šlach lecha končí odstavcem o CICIT, což jsou třásně v rozích čtyřcípých oděvů, které mají být trvalou připomínkou Božích příkazů. Cicit jsou tak důležité, že se staly součástí modlitby Šma Jisrael, která je obyčejně považována za vyznání židovské víry.
Můj učitel, rav Nachum Rabinovitch, jednou v souvislosti s cicit zmínil pozoruhodnou zajímavost. Na jednu stranu je rabíni považují za tak důležité, že říkají: „MICVAT CICIT vyváží všechny ostatní příkazy Tóry,“ na druhou stranu ale neexistuje žádná povinnost cicit nosit. Jejich nošení je nutné jen v případě, že se obléknete do čtyřcípého oděvu. Rambam píše, že „se zbožní nemají tomuto příkazu vyhýbat“. Cicit tedy jsou důležité, hodné pozornosti, ale v zásadě dobrovolné. Proč? Proč nejsou cicit stejně povinné jako například tfilin?
Další zajímavostí spojenou s příkazem cicit je skutečnost, že se v průběhu staletí vyvinuly dva způsoby jeho plnění. Jeden v podobě velkého „pláště“, který nosíme jako svršek při modlitbách (TALIT GADOL) a druhý v podobě jakéhosi nátělníku, který nosíme pod oblečením po celý den (TALIT KATAN). A nejenže nosíme dva typy talitů, také nad nimi říkáme dvě různá požehnání. Co k tomu vede?
Stručně se dá říct, že obecně existují dva typy oděvů. Do jednoho se promítá určitá představa o jeho nositeli. Král, soudce či voják nosí šaty, které v podstatě zakrývají jejich vlastní osobnost a místo ní ukazují „roli“. Tyto uniformy mohou mást. Král v trhanských šatech ztrácí na vznešenosti. Bojující voják se v civilu stává banditou. A naopak, i nezkušený policista získává v uniformě patřičnou autoritu. Pak je ovšem ještě druhý typ oděvů. Takové, které nosíme, když jsme sami sebou.
Cicit tak velmi zajímavým způsobem odrážejí onu známou dualitu judaismu, kde na jedné straně existuje veřejný život, obec a sdílení určitých hodnot a principů napříč „světy a věky“ – společně dodržujeme šabat, kašrut či slavíme svátky. Tuto veřejnou tvář judaismu reprezentuje velký talit, naše židovská uniforma připomínající 613 příkazů. Kromě toho však máme i své soukromé životy jako jednotliví věřící lidé. Jsou věci, které sdělujeme jen Bohu a nikomu jinému. Máme své touhy, radosti a starosti. Pokud si otvíráme svá srdce, není to veřejný a okázalý akt. Stejně jako malý talit pod oděvem, zůstávají i tyto věci skryty. Ale nejsou o nic méně důležité, o nic méně židovské. Dva způsoby, jakými nosíme cicit, odrážejí dva aspekty židovské spirituality. Dvě dimenze židovské víry – vnější a vnitřní. Podobu, kterou ukazujeme světu, a tvář, kterou zná pouze Bůh.
Napsat komentář