Minule jsme si popsali nástup Habsburků na český trůn a řekli si, že pro polovinu šestnáctého století bylo typické – 1) spojení českých zemí s Rakouskem a Uherskem (včetně Chorvatska), 2) války s Turky (v Uhrách) a 3) náboženské pře mezi protestanty (zejména luterány) a katolíky, které ochromily celou střední Evropu.
Pro pochopení dnešního výkladu je třeba připomenout, že se habsburská dynastie na počátku šestnáctého století rozdělila na španělskou a rakouskou větev a ta naše (=rakouská) byla často ve vleku svých silnějších, vlivnějších a bohatších španělských „bratranců“.
Nuže, v roce 1564 zemřel Ferdinand První a vlády se ujal jeho nejstarší syn Maxmilián Druhý (1527-1576).
Maxmilián nebyl příliš horlivým katolíkem, a proto mu byla vyhlédnuta za manželku jeho bigotní španělská sestřenice Marie, s níž měl šestnáct dětí, z nichž nás nejvíc budou zajímat bratři Rudolf a Matyáš. (Asi nepřekvapí, že je rodiče na výchovu poslali do Španělska.)
Maxmiliánovým soupeřem v Uhrách byl turecký sultán Sulejmán Nádherný, napříč Uherskem se táhla tzv. vojenská hranice, neurčitá linie, která byla místem neustálých střetů mezi tureckou a habsburskou armádou. To, přirozeně, těžce vyčerpávalo císařské finance. Jen pro představu, v roce 1568 zorganizoval Maxmilián na obranu Uherska výpravu, jíž se účastnilo víc než 100 tisíc vojáků, kterým musel platil žold. Výprava ovšem skončila neúspěchem a na základě mírové dohody byl Maxmilián nucen platit Turkům roční rentu 30 000 dukátů.
Jak už bylo řečeno, Maxmilián sám byl nábožensky tolerantní, vstřícný byl i k Židům. Vláda vyžadovala mnohé kompromisy a ústupky nekatolíkům, kterých byla v Čechách většina.
Rudolf Druhý (1552-1612) nastoupil na trůn po smrti svého otce. Pro nás je důležité, že to byl poslední panovník, který skutečně sídlil v Praze. Rudolf podporoval umění (jako štědrý mecenáš) a sběratel. Později se u něj projevila duševní choroba (možná i v důsledku syfilidy, kterou se nakazil). Císař nebyl schopný řešit problémy svých zemí (zde doporučujeme shlédnout Werichův film Císařův pekař). Jedničkáři si vyhledají více informací, ale nám by mělo stačit, že se sice císař snažil rekatolizovat své země, ale na druhou stranu potřeboval peníze, aby mohl vládnout a válčit, a proto musel vyjednávat a ustupovat nekatolickým stavům.
Rodina byla čím dál tím víc nespokojená s tím, jak Rudolf vládne. (Ten se mezitím pokusil i o sebevraždu, trpěl zřejmě těžkými depresemi.) V roce 1608 dokonce táhl Rudolfův bratr Matyáš proti Praze. Střet skončil dohodou, podle které si bratři vládu rozdělili. Matyáš získal Moravu, Rakousko a Uhry, zatímco Rudolfovi zůstaly Čechy, Slezsko a obě Lužice. Své si chtěli vymoci i české stavy, které přiměly císaře vydat tzv. Majestát (1609).
O čem byl „Rudolfův majestát“? Stručně řečeno již nikdo nesměl být nucen ke katolickému ani jinému vyznání. Platil pro šlechtu, měštany i poddané. Dnešním slovníkem tedy zajišťoval svobodu náboženského vyznání. (Platnost Majestátu zrušil císař Ferdinand Druhý po porážce stavovského povstání v roce 1620, když jej dal rozstřihnout a spálit jeho pečeť.)
Konfikt mezi císařem a všemi kolem něj pokračoval. Jedničkáři si opět doplní detaily, ale nám může stačit, že si nakonec sám Rudolf proti svým poddaným najal žoldnéře, prohrál a byl donucen abdikovat ve prospěch svého bratra Matyáše. (Aby žoldnéři vůbec opustili zem, zaplatil jim ze Petr Vok z Rožmberka z vlastní kapsy sto tisíc zlatých.)
Vojska českých stavů proti žoldnéřům vedl nedávno z Kraňska/Slovinska přistěhovaný luterán Jindřich Matyáš Thurn – to jméno si zapamatujte.
Ani Rudolfův bratr Matyáš (1557-1619) nebyl schopný panovník. Vynikal především ambicemi. Sice se mu podařilo zachránit habsburské soustátí, ale za cenu dalších velkých ústupků stavům, což se projevilo v dalším vývoji (viz České stavovské povstání). Když nastoupil na bratrův trůn, přenesl vládu do Vídně, kde už zůstala až do roku 1918.
I Matyáš se oženil se svou blízkou příbuznou, neteří Annou Tyrolsku. Manželství zůstalo bezdětné. A protože se Rudolf Druhý nikdy neoženil a neměl tedy legitimního potomka, stal se dědicem trůnu další z vnuků Ferdinanda Prvního, syn Karla Štýrského, Ferdinand Druhý Štýrský, fanaticky bigotní katolík.
České stavy ho za krále přijali ještě za Matyášova života v roce 1617 po té, co slíbil dodržovat Rudolfův majestát. Ve skutečnosti neměl Ferdinad Druhý žádnou toleranci v plánu, a tak vše mířilo k rozhodujícímu střetu. Na jedné straně šlechta s představou stavovského státu, proti nim stoupenec absolutismu Ferdinand, na jedné straně protestanti a zastánci náboženského smíru, proti nim panovník s vizí rekatolizace poddaných.
Napsat komentář