Spor mezi prezidentem a vládou ohledně účasti na summitu NATO odkrývá latentní ústavní krizi. Byli bychom na tom lépe, kdybychom byli monarchií?
Podpora návratu monarchie má v české společnosti stále nádech romantické naivity. Současná “ankarská krize” ukazuje, že za podporou obnovy českého království stojí reálná data, fakta a představy.
Pojďme si je stručně shrnout.
Za prvé. Česká ústava počítala se spoluprací prezidenta a vlády. Byla psána pro parlamentem voleného prezidenta, který se (chtě nechtě) musel s poslanci a senátory nějak bavit a domluvit. A naopak, vůbec nepočítala se situací, kdy prezident, jako hlava státu, a premiér, jako šéf exekutivy, bojují o stejného voliče ve všeobecných volbách.
Dědičný král nebojuje s premiérem. Není závislý na průzkumech veřejného mínění. Stojí nad každodenní politikou. A ano, praktickou politiku řídí premiér opřený o většinu poslanců ve Sněmovně.
Za druhé. Parlamentní, respektive konstituční monarchie kombinuje prvky různé autority a legitimity a z nich plynoucí práva (kompetence). Role krále by neměla být jen formální. Jménem krále koná vláda, soudí soudy. Zákony vyžadují králův souhlas. Proti rozsudku je možné se odvolat ke králi. Ale král nemá aktivní práva. Ta náleží jen voleným poslanců a vládě, případně soudcům. Král v systému hraje roli nejvyšší autority a pojistky.
Vláda stojí a padá s podporou ve Sněmovně. A do té je možné volit výrazně vhodnějším způsobem, který usnadňuje formování jasné vládní většiny. Dlouhodobě navrhujeme kombinaci většinového systému (81 poslanců, stejně jako je dnes 81 senátorů), ovšem v čistě většinovém systému jaký známe například z Británie, plus poměrně volení poslanci delegovaní stranami celostátně podle klíče “za každé procento hlasů jeden mandát”. Po volbách by se ve Sněmovně zformovala většina a jejího kandidáta by král musel pověřit řízením vlády.
Silnou výkonnou vládu by vyvažovala Horní komora Parlamentu, ve které by zasedaly doživotně králem jmenované osobnosti. A bez souhlasu Horní komory by nemohl vzniknout žádný zákon. Pokud by veto Horní komory přehlasovala Sněmovna třemi pětinami hlasů, postoupil by se návrh zákona k lidovému hlasování, referendu.
Takže, stručně řečeno, vláda by měla velmi silný mandát konat v každodenní agendě, ale ke změně zákonů, souhlasu s jmenováním do klíčových pozic (národní banka, generální štáb, ústavní soudci) by potřebovala královský souhlas. A k prosazení zákonů souhlas Horní komory, díky níž by stál král mimo každodenní politiku a vyjednávání.
Za třetí. Zahraniční politika státu by byla v rukou Sněmovny a vlády. Takže do “Ankary” by jel primárně předseda vlády a ministr zahraničí. Královo hřiště by bylo reprezentativní a pražský Hrad by byl místem, na kterém by se přijímaly státní návštěvy a představovali pověření zahraniční diplomaté. Král by (stejně jako dnes prezident) nedisponoval státní kasou, a tak ani neměl nástroje k prosazovaní domluvené zahraniční spolupráce a politiky.
Za čtvrté. Pražský hrad obývaný českým králem by byl mocným symbolem státní suverenity. Nedocházelo by rozkladu společnosti na ty, kteří hlavu státu volili, a ty, kteří ji ve volbách odmítali. Hrad a koruna by byly garanty zachování české státnosti ve sjednoceného Evropě.
Zbývá už jen “drobnost”, vybrat vhodného krále. Legitimisté tvrdí, že nikdo nemá ve svých žilách více české královské krve, nežli Karel Habsburský. A mají pravdu. Teoreticky můžeme svěřit výběr Sněmovně, ale víme, že i “české stavy” volily špatně. Jednou vybraly litevskou dynastii Jagellonců, kteří většinu času sídlili v Pešti, (Ludvík Jagellonský navštívil Prahu jen jednou), jindy zvolily úplného cizince Fridricha Falckého, který pokazil, co mohl, a pak rychle utekl pryč, anebo podrazily nohu mladičké Marii Terezii, což nám na popularitě nepřidalo. Ale bude-li ochotná se trůnu ujmout hlava jednoho ze tří vrcholných (knížecích rodů) z řad “domácí šlechty” – Lobkovic, Lichtenštejn či Švarcenberk, asi to monarchisté skousnou. Zejména když…
… za páté je třeba předpokládat, že další kolo boje o hrad povede opoziční naděje Petr Pavel s ještě neznámou tajnou hvězdou dnešní koalice. Je jen na nás, představit a prosadit rozumnější alternativu.
Napsat komentář